Jak to všechno začalo... aneb Lucka vypráví, jak tenkrát ...

Tento příběh je poměrně hodně dlouhý a zamotaný. Ne každý ho asi pochopí, ale pokusit se o to samozřejmě můžete.

V úplných začátcích naší NCHS jsem neznala ani Denču, ani morčata. Byla jsem přesvědčena, že na internetu jsou samí falešní lidé pod skrytými identitami, vydávající se za někoho zcela jiného, většinou smyšleného; a když by se náhodou zdálo, že tomu tak není, tak se s nimi při nejmenším nedá bavit o věcech mne podobným. A možná dá, ale vydrží nám to 14 dní, ne-li týden, pak mne to věčné psaní omrzí. A morčata? Snad o mimozemšťanech bych víc věděla. Navíc mi tato zvířátka přišla nehezká, ukvíkaná - prostě nic pro mne. NCHS jsem rozjížděla se svojí králindou Chelsea, durynským beránkem. Plánovala jsem jí tenkrát na jaro mláďátka a hodlala jsem ji pravidelně připouštět. Vychovat nový život - to byl vždy můj velký sen a cíl. Avšak, osud mi v tu dobu nepřál dotáhnout svůj sen až do konce a jednoho dne (bylo to asi den před Silvestrem) Chelsea padla za oběť mé tenkrát tříroční fence westíka. Když jsem se z toho šoku vzpamatovala, uvědomila jsem si spoustu věcí. Tento chmurný zážitek mi dal mnoho nových vědomostí.  Vyvstala však i otázka zda můžu či nemůžu mít v domě se svou fenkou ještě někdy králíčka. Samozřejmě, došlo mi, že by se mohla a s největší pravděpodobností by se opakovala stejná věc a to jsem rozhodně podstoupit nechtěla. Byla jsem z toho hodně smutná, mé plány se sfoukly jako svíčka. Ale chlupaté veselé zvířátko v kleci mi hodně chybělo. Až jsem jednoho dne narazila na webovky - byly o morčátku Cipískovi. Na první pohled mne uchvátilo: nebylo to takové to obyčejné; tohle bylo chlupaté, rozvířené a veselé se šibalským výrazem ve tváři. Strašně se mi zalíbilo a tak jsem hned začala pročítat stránky. Když už jsem celý web uměla nazpaměť i pozpátku a v anglickém jazyce, napadla mne taková neskutečná blbost, za kterou se budu milovat snad do konce svého života  Napsala jsem majitelce Cipíska a autorce webu, jestli by nechtěla spářit "svého kluka s mojí morčecí slečnou". Samozřejmě že jsem tenkrát žádnou morčecí slečnu neměla, vždyť já o morčatech věděla jen to, že maj 4 nohy. Znalosti jsem zatím ale nějak neřešila, soustředila jsem se jen na svůj nápad. Byla jsem docela zvědavá, co neznámá odpoví - a jestli vůbec odpoví, popravdě řečeno jsem tomu moc nevěřila. Avšak téměř hned mi přišlo obratem: "No jasně, odkud jsi? A jak se jmenuje tvoje samička, máš její fotku? Zdraví Denča z Žatce :) " No já na ten mail zírala jak vejr. Nejenže byla milá, ona dokonce i chtěla fotku "morčecí slečny". Musela jsem jí přiznat celý svůj příběh a hlavně to, že žádnou morčecí slečnu nemám. "To vůbec nevadí, máš icq?" A tak jsme si začaly psát. Pamatuju si, jak jsme si psaly uplně poprvé. Z půl hodinky se to protáhlo na pětihodinovej pokec o všem, ale nejvíce jsme samozřejmě probrali morčátka. Denča je právě ten člověk, který mne o nich hodně naučil. Pomohla mi v nejtvrdších začátcích naší chovatelské kariéry  A kolik jsme se toho my dvě společně nasmály. Takové výtlemy nedostávám ani ve škole. Hodně nás také sblížila miska, která se Denče strašně líbila - je rohová, s tlapkami. Takové unikáty ovšem seženete jen v Praze, proto jsem pro ní Denče hned jela do Europarku a poslala jsem jí balíčkem až do Žatce "její dokonalou misku snů".
Postupně jsme se také začaly poznávat mnohem blíž, volaly jsme si. Na nás první rozhovor na skypu dosmrti nezapomenu. Denča půl hodiny neřekla ani slovo, tak moc se mě bála A pak, když už se odvážila mi říct "ahoj" se jí ta pusa tak strašně rozemlela, že už jsme si pak volaly téměř každý týden. Také jsme se viděli naživo, článek z našeho srazu v Letňanech si můžete přečíst tady. A já zjistila, že toho máme spolu více, než je zdrávo Narození v květnu, výšku 160 cm, hnědé vlasy a tmavé oči nepočítám. (nebo třeba to, že chodíme do 9.B).Teď mám na mysli spíš naše koníčky: obě milujeme zvířata, chceme být veterinářky, milujeme zverimexy a už odmala si přejem mít chovatelskou stanici. A protože jsem se během té doby do morčat totálně zbláznila, nebylo o čem přemýšlet. Mezitím se ovšem stalo další neštěstí - Denče umřel Cipísek. Hodně nás to ranilo, jak mě, tak samozřejmě Denču. Po nějaké době se ovšem Denča, a myslím že docela správně, rozhodla, že si pořídí nové morčátko, Čertíka. A tak jsme nakonec založili CHS, ovšem neregistrovanou, tudíš NCHS! A NCHS čeho? No přece NCHS OD MISKY! 

Naše NCHS byla založena 14.12.2007. Prvním morčecím členem je Denči Čertík, který k nám přišel 7.12.2007. Druhým členem je Lucky Cherry, který se k nám přidal 11.1.2008. Cherrýk měl být původně holčička, ale pak se z něj vyklubal kluk. A tak jsme s Denčou vymýšlely co dál. Mezitím si Denča pořídila Denčíka, svého jmenovce, který pochází z CHS Cavia Aperea. Ten k nám přišel 16.7.2008. A za dva měsíce poté si Lucka přivezla 16.9.2008 Charlottku. Toto je naše aktuální sestava. Určitě do ní ještě za pár let přibudou noví členové - Denča si co nevidět pořídí ke klukům holčinu a já také nechci zůstat u dvou morčat. Zatím je nás však 6 a jsme pevný tým, který drží při sobě.